Básně

HOKEJOVÁ

"Jsme zemí piva a hokeje
a je nutno tento status udržet"
napsal ministr kultury pro MF Dnes

Jo a taky
"kdo neskáče není Čech"
říká se

Tak o co bych se sakra snažil
vyčpělý básně
úvahy o lidskosti
o smyslu tvořivosti
o Kristu
a bůhví o čem ještě
ale
s trochou fantazie
z tý španělky ňákou hokejku udělám
a starý brusle na půdě se taky najdou

Pro začátek dobrý
vždyť
ani Masaryk, Smetana, Mácha a ti všichni
nebylci velcí bruslaři

Tak hoď tam škopek

povyskoč si

a Čééšíí do tohoóó!!!

KDYSI DÁVNO RŮŽE

Kdysi dávno růže dneska prdel jazyk se mění
nikdo za nic nemůže a nezmůže nic
Vytržen z oázy sladkých perel snění
kyselý ozón leptá kůži plic

Skutečnost vyběhla do ulic
a přes kaluže skáče
Nikdo se tě neptá co je víc
každý něco mektá
a u píva si pláče

Mandelinka hltá zbytky černých mšic
z lící nevinných slunečnic

kvetoucích pozdě

V LŮNO

Procházel jsem
dutou vlhkou místností
a ač nebylo v ní oken,
přece byla plná světla.

Hřála tam lampa na dlouhé tyči.

Chtěl jsem si to zapsat,
ale vyteklo mi pero...

BÍLÁ PANÍ

Všechno se ztrácí
v bílu.
Nemáš práci nemáš
sílu.

Vše jen v bílu se ztrácí
ve sněhu.
Už odlétli i ptáci
pro něhu.

Chlupaté větve bříz
jak ocásky kočičí.
Co nevidět se ponoříš
do lásky. Totiž,
čí?

Líbezný blázen malíř
maluje mráz.
Odlesk skla a talíř
je prázdný.

Jen hebká a ledová
nicotná zima,
ta zima samoty.
Já si nalévám
trpkého vína.
A co Ty?

Ostrý sluncesvit a kostry
obalené v bílu.
Tolik chce se žít a prosit
boha. Jen ne
víru!

HOUPAVÁ POHÁDKA

V tónech jarních bdělých vod
lidská srdce nacházejí
onen slastný němý doprovod
fanfár, jež ti hrejí

Když léto vychladne s poslední tůňkou na řece
trpká duše nevnímá a tělu chce se spát,
byl bych věru rád, ale přesto přece
cítím nesplněnou touhu milovat

Otevírajíce sladké brány snění
truchlíce sebou v sobě sami uvěznění
a za nimi jak malíř s deštníkem vybarvil se
podzim A uklonil se

Jen on sám a pouhopouhý
a já cítím nesplněné touhy
Však bolest to není, ba ani hlad
já zkrátka jsem jen toužil milovat

Ne, to není ohnivý mužík co lepí se ti na kabát
to jen slunko podzimní ještě trochu pálí
V dobách, kdy cizí je i kamarád
a rozum prchá, mizí v dáli

Ach ano, ty stromy
perou se o zázrak co každičký den
a my jen dál bijem hlavou o dna sklenic
s harmonií, která páchne
jako kniha o nebeské harmonii duše,
kterou tajně čteme a ukrýváme
v šuplíku kancelářského stolu.

Až pojednou osud sám
pohltí tě svými falešnými trumfy,
ty nevzdorujíc odhodlán odevzdat se podzimu
pokusíš se utéct a budeš
potichu věřit, že rychlé a prudké emoce
přemohou škůdce v našich hlavách,
-už dávno zneužívá jejich rozum.

Tam, kde civilizace
páchla na každým

kroku,

voněly kanalizace
na každým

rohu

Toulavá zvířátka postižená rozumem
zbloudilá nicotou v pojmech číselných
nevinná telátka v citech těžko čitelných
Houpavá pohádka neslyšných zvonů Sen

bezduchých

A my jen dál bijem hlavou o dna sklenic...